Nelson Mandela

15. 12. 2013 / Úmrtí bývalého jihoafrického prezidenta mne zastihlo ve víru koaličních jednání a jiných neodkladných úkolů. Jistě, vydechla jsem, trochu, a říkala si, že sice jeho roli znám, ale musím se k tomu ještě vrátit. Brzy jsem dostala impulz.

 

Naše společnost, často společnost nejchytřejších lidí, komentátorů a blogerů, kterým pojem zdrženlivost nic neříká a evropské lidskoprávní společenství je jí odporné, Mandelu často komentovala jen tak na půl huby. Byl komunista, terorista, a pak ještě něco. A na jeho pohřeb přijel Raúl Castro, vše důvody k latentnímu ohrnování nosu. A pak se připojil i ministerský předseda …

Mandelův příspěvek, nenásilná transformace země apartheidu v zemi demokratickou, i když s chybami, je ovšem z historického hlediska naprosto jedinečným jevem a zásluha připadá Mandelovi jako koordinujícímu politikovi a symbolu této transformace. Podívejme se jen na okolní země, kde řeší podobné problémy postkolonializmu. Zdaleka nevykazují takové úspěchy, jako Mandelova vlast. A je to dané jeho přístupem. Vývoj této jedinečné historické osobnosti je (snad spolu s Gándhím) poučením pro všechny ostatní transformační procesy.

Mandela nemohl zařídit všechno a Jižní Afrika má ještě hodně kroků před sebou. Rovnoprávnost ras stále ještě nepřinesla sociální rovnoprávnost. Je co dělat. Ovšem daný základ nenásilné transformace, Mandelou nastartované usmiřování, které zahrnulo i rasistické pachatele, to vše vyvinulo tradice, která nám dává naději pro další nenásilný vývoj v části světa, která žila riskantním životem. Doufejme, že se vytvořil klid i k dalšímu vývoji. A ano: Třeba se poučí i Raúl Castro.