Stát se to může i Vám, první pomoc je potřeba trénovat

05.11.2012 / Když sečtu hodiny na cestě mezi Zlínem a Prahou, nejméně jeden pracovní den v týdnu trávím v autě na dálnici. Při dnešních statistikách nehodovosti bylo bohužel jen otázkou času, kdy se dostanu blíže k dopravní nehodě. Ten čas se naplnil minulý měsíc.

Dojeli jsme na dálnici k nehodě dodávky a dvou osobních aut. Lidé, kteří přijeli k nehodě před námi, se již snažili vyprostit zraněné z dodávky, volali záchranáře a policii. Bokem byli řidič a řidička osobního auta, kteří na první pohled vypadali, že to není tak zlé. O ty jsme se s řidičem snažili postarat v rámci možností. Nejen my všichni kolem nehody, ale hlavně zranění měli velké štěstí. Hned v dalším autě, které k nehodě dojelo, byli totiž profesionální záchranáři. Nebyli ve službě. Jeli někam na Severní Moravu školit lékaře. Nejen, že se okamžitě postarali o zraněné, ale také dokázali nasměrovat před příjezdem záchranky a policie nás ostatní k tomu, co bylo potřeba udělat. Měla jsem možnost sledovat jejich práci zblízka a byla jsem moc ráda, že tam byli.

Kromě hezkých vzpomínek na mládí v družinách červeného kříže mám také školení dobrovolné sestry a několik kurzů první pomoci. V konkrétní situaci jsem ovšem měla pocit, že nevím vůbec nic. Nezažité a opakovaně netrénované úkony se v konkrétní situaci uplatňují jen těžko. Pokud si člověk vůbec vzpomene, co se vlastně kde učil, je to chaotické a tedy nepříliš efektivní. Ukázalo se také, že vybavení aut pro případ nehody není zrovna optimální. Nebýt záchranářů a jejich vybavení, nebylo zraněné na co položit, vybavení autolékarničky se ukázalo v praxi nepřehledné a tedy téměř nepoužitelné.

Dvěma skvělým záchranářům jsem poděkovala za jejich skvělý zásah i oficiální cestou. A když jsme další týden zůstali stát na německé dálnici v koloně opět pár aut za nehodou, dala jsem si závazek, že musím zjistit, jak probíhá výuka první pomoci pro budoucí řidiče v našich autoškolách a jakmile to půjde, přihlásím se sama opět na kurz první pomoci. Nerada bych si někdy vyčítala, že jsem neuměla v případě nouze pomoci.

Alena Gajdůšková