Ztracený prezidentův projev a (ne)vymahatelnost práva

2. 1. 2013 / Komentář k novoročnímu projevu prezidenta republiky Václava Klause jsem nechtěla psát hned po jeho přednesení prezidentem ze dvou důvodů, jednak jsem považovala pro možný další vývoj země za důležitější to, co přinesla novoroční debata českého a slovenského premiéra a srovnání jejich postojů na ČT a věnovala jsem se tomuto tématu. A pak jsem se nechtěla vyjadřovat k projevu prezidenta jen na základě prvního dojmu.

Překvapením pro mě dnes ráno bylo, že servery prezidentův projev již nenabízí. Text jsem našla až přes vyhledávač a to na stránkách sdružení Romea.cz. a až potom na stránkách Václava Klause samotného a iDNES někde v archivu. Že by se poslední projev posledního Titána české politiky tentokrát nehodil? Dost možná.

Projev prezidenta nebyl sice tím, co všichni, kdo se zabývají veřejným děním, aspoň podvědomě očekávali – něčím jako politickým odkazem významného politika. Člověka, který ať se nám to líbilo nebo ne, významně ovlivňoval od r. 1989 chod naší země konkrétními politickými rozhodnutími i silným vlivem na veřejné mínění. Jeho popis současné situace byl naopak mnohem civilnější než obvykle. Tentokrát se Václav Klaus obešel bez demagogie neoliberalismu jak sláma z bot čouhajícího z většiny jeho projevů.

Určitě má obecnou platnost varování před samozvanými spasiteli a ohrožení parlamentní demokracie. Na nedůvěryhodnost a „ztrátu vzájemné důvěry“, která život ve společnosti až k nesnesitelnosti komplikuje, upozorňuji už dávno. Stejně jako na zhoubné dopady „ztráty respektu k poctivé práci a hluboké degradaci úcty“. Jako sociální demokratka považuji za zásadní příčinu současné morální i ekonomické krize ve společnosti „ztrátu přirozené solidarity a pocitu spoluzodpovědnosti za ostatní“ a je pro mě jistým zadostiučiněním slyšet totéž od pravicového prezidenta. (Že by právě toto bylo příčinou, proč se text letošního prezidentova projevu tak rychle ztratil z prvních stránek?)

Jenže Bible praví, „ podle činů poznáte je“. Tím prezidentovým činem je vyhlášení rozsáhlé amnestie. V jejím obsahu je Václav Klaus naprosto konzistentní s tím, co hlásal v devadesátých letech – „ekonomové musí utéci před právníky, nelze rozlišit čisté a špinavé peníze“ a modlou neviditelné ruky trhu a dosahování zisku, bez ohledu na cokoliv, kterou vyznává po celý život. Nelze podezřívat prezidenta ani jeho kancelář z toho, že nevěděli, komu amnestii udělují – že to budou především ti, kteří byli odsouzeni za finanční podvody, tunelování, extremismus, korupci. Nakonec většina jeho milostí patřila stejnému druhu odsouzených.

Jestliže tedy prezident hovoří o současné ne dobré situaci ve společnosti a za příčinu označuje „povrchnost, okázalost a líbivá gesta“, pak by měl také přiznat svou velkou odpovědnost člověka, který po léta díky své nesporné autoritě i mocenskému postavení ve společnosti tuto situaci vytvářel. Jeho poslední krok – amnestie, která nese posílení frustrace lidí z naprosté neschopnosti státu vymáhat právo těsně před jeho odchodem z funkce prezidenta, je jen smutným završením této jeho ne zrovna dobré role.