Nevěřme zase tolik průzkumům o chudobě

Jeden z oblíbených mýtů o České republice zní, že nemáme problém s chudobou. Ve skutečnosti to není pravda. Barvíme si svět na růžovo, když stále operujeme údajnými devíti procenty obyvatel ohrožených nouzí.

To číslo je doslova „vyrobeno“ díky zřejmě nejabsurdnějšímu ukazateli v ekonomické historii, který se jinak jmenuje velmi vznešeně Index lidské chudoby (Human Poverty Index, HPI). Bohužel, o chudobě příliš nevypovídá.

První potíž je, že tím měříme jenom to, kolik procent obyvatel nějaké země je svým příjmem pod šedesáti procenty příjmového mediánu (středu) v oné zemi. Takže jsme na tom lépe než třeba Švýcarsko, Norsko a v než všechny země Evropské unie. Jenže ve skutečnosti takto neměříme chudobu ve smyslu opravdové životní úrovně, neměříme to, jakou životní úroveň představuje oněch šedesát procent mediánu. Samozřejmě všichni asi tušíme, že chudý Švýcar má ve skutečnosti vyšší životní úroveň než Čech nižší střední třídy. Měříme totiž ve skutečnosti příjmové rozdíly v dolní polovině obyvatel co do jejich počtu. Prostě si jenom jinak potvrzujeme, že příjmy v České republice jsou si bližší než třeba v tom Norsku nebo namátkou v Německu.

Druhý problém je, že tato statistika sice zahrnuje sociální transfery (klepeme si po ramenou, jak přerozdělováním tlačíme mnoho lidí NAD hranici chudoby, což je jinak dobře), ale neříká B, počítá se totiž z příjmů PŘED exekucemi a vynucenými splátkami (které stovky tisíc lidí tlačí zase zpátky POD hranici chudoby). Co si budeme povídat – děsivé chyby v minulosti dávnější i nedávnější nahnaly často nespravedlivými a neférovými zákony a dalšími předpisy do dluhových pastí. V posledních letech se s tím snažíme něco dělat. Ale jde to strašně, strašně pomalu.

Smutnou pravdou je, že pokud bychom exekuční a další splátky započetli, podíl chudých výrazně vzroste. Rázem bychom se dostali někam do rozmezí 12 až 15 procent populace. A když bychom měřili opravdu životní úroveň v pravém smyslu slova a hledali mezinárodní srovnání, průměr Evropské unie se dostane na hodnoty pod dvacet procent populace, Česká republika bude spíše v okolí procent třiceti.

Ne, skutečně nejsme premiantem v tom, jak zatočit s chudobou. Možná ji máme méně viditelnou. Ale je ji daleko více, než jsme ochotni si připustit.

Je to důsledek velkého množství minulých chyb. A opravdu se nechci zaobírat diskusí, zda jich více udělaly vlády „pravicové“ nebo „levicové“. Tohle hádání se už nikomu neprospěje. Daleko podstatnější je, jak chudobu řešit v budoucnosti.

Především a za prvé potřebujeme co nejrychleji obnovit masivní hospodářský růst. Ten přinese růst mezd. Klíčové bude, jak v této oblasti dokáže vláda využít obrovské možnosti, které ji dala Poslanecká sněmovna schválením úpravy schodku rozpočtu na 500 miliard.

Za druhé je potřebné právě v závislosti na růstu tlačit nahoru minimální mzdu a tím i celý systém oborových mezd zaručených. Ale to si ekonomika může dovolit pouze při hospodářském růstu. Tedy při splnění první podmínky. Letos v lednu byla minimální mzda zvýšena na 14 600 korun (plus 1250 korun). To zvedlo zaručené mzdy z rozpětí 13 350 až 26 700 korun na 14 600 až 29 200 korun. Jakmile to ekonomická situace dovolí, je třeba v tom pokračovat.

Za třetí je nutné udělat hodně pro náš právní stát. Již jsme zlepšili insolvenční zákon, ale tím to nesmí skončit. Je třeba se zpětně podívat na zkušenosti a na základě analýz změny dotáhnout. Ale je třeba také reformovat exekuční řád, je třeba zlepšit vymahatelnost práva. Je nutné posílit ochranu občanů tak zvaným chráněným účtem, aby chybně uskutečněné srážky nevedly k dalšímu ožebračování dlužníků – což se masově dělo a jistě ještě občas děje.

Za čtvrté je potřebné soustavně zjednodušovat podnikání, daňový systém a další parametry právního prostředí.

Za páté je potřebné dynamicky investovat do školství a pracovat na jeho reformování, na zlepšení podmínek pro naše děti, jejich vzdělání. A to od mateřských škol a po školy vysoké. Potřebujeme potlačit „dědičnou chudobu“ – jakkoliv je to těžké a může to někdy dokonce zasahovat do práv rodin. Dokud budou děti z chudých rodin velmi silně předurčeny k chudobě, nemůžeme jít po správné cestě.

Bylo by možné jmenovat další kroky. Ale to hlavní: Především si musíme připustit, že ačkoliv si dvakrát ročně přečteme v novinách titulky, jaká je Česká republika premiant v potírání chudoby, tak to není pravda. Chudoba je obrovský problém naší země, se kterým jsme nedokázali za poslední desítky let příliš pohnout. Prožíváme navíc vážné ekonomické problémy, které při chybných krocích „nepřejdou“ za pár měsíců, ale mohou s námi být i několik let. A s krizí bude dál přibývat chudých. Jestliže to dopustíme, odrazí se to na větším poklesu poptávky, na dalším růstu nezaměstnanosti, na růstu počtu bankrotů podniků, na nezaměstnanosti, se kterou si neporadí žádný kurzarbeit a nic jiného.

Zvrátit takový vývoj, když už se jednou rozeběhne, by bylo velmi obtížné. Takže jistě – koronavirus je problém a máme i hodně dalších velkých obtíží, které navíc souvisejí jedna s druhou. Ale hrozící růst chudoby je problém největší a hospodářsky nejvíce smrtící.

Autor: Kateřina Valachová

Zdroj: iDNES.cz