"Den Evropy - Co Evropská unie dala a vzala" - slavnostní shromáždnění
- Published in Projevy
Slavnostní shromáždění "Den Evropy - Co Evropská unie dala a vzala"
6. května 2014
Evropský dům, Praha
Co EU dala a vzala
- nenapadá mě nic, o co jsme se vstupem do EU přišli
- otázku bych položila jinak
- jak jsme dokázali využít šance, které nám vstup do EU dal.
Vzpomínám na 1. květen 2004 – do té doby jsme pracovali s českými zákony. Od tohoto data v evropském výboru Senátu PČR projednáváme evropské tisky. Senát je druhá nejaktivnější komora v EU.
Stali jsme se členy nejprestižnějšího klubu – 20 % světových hodnot
30 % světového obchodu
7 % obyvatel
a největšího mírového projektu – R. Schumann řekl, že válka musí být nejen nemyslitelná, že to není samozřejmé, vidíme na Ukrajině, viděli jsme v Jugoslávii.
Přesto se povědomí o našem členství smrsklo na čerpání fondů, které mimochodem čerpat neumíme. Přesto jsme získali 3 biliony Kč, tj. pracovní místa, životní úroveň. Ale nevyužili jsme je v produktivitě práce, jsme za Řeky i Slováky.
Jiná kapitola je vnímání EU.
Naše členství v Evropské unii se před deseti lety obecně těšilo podpoře velké většiny našich občanů. Jen si pro názornost vzpomeňme na přesvědčivá čísla příslušného referenda… (Pozn.: všelidové hlasování proběhlo 13. a 14. června 2003. Přes 77 % voličů tehdy členství podpořilo, což byl nejpřesvědčivější poměr z relevantních referend.)
EU není dokonalá.
Nechtěla bych samozřejmě tvrdit, že je Evropská unie dokonalá. Není a nikdy ani nebude. Je to prostě lidským dílem. Ovšem měli bychom se ze všech sil snažit, abychom se její situace – tím pádem i situace náš všech – neustále zlepšovala.
Je třeba nabíledni, proč občané nechápou, proč je údajně zapotřebí regulovat používání elektrických žárovek. Přímo legendární se staly „diskuze“ kolem „správného“ zakřivení banánů, které mimochodem žádná směrnice nenařizuje.
Přitom naopak řada nedostatků, které jsme si až příliš snadno zvykli připisovat nežádoucí kreativitě bruselských úředníků, pramení spíše z české aplikace jejich opatření – např. bezdotykové baterie.
Některé potíže posledních let zase daleko více souvisely s celkovou, globální ekonomickou krizí, jejíž počátek se zrodil za Atlantikem, než s politikami EU. A nezapomínejme ani na vliv prokazatelně špatných opatření v rámci zdejší hospodářské politiky, jejichž následky musí nová vládní koalice složitě řešit.
Chtěla bych vznést následující řečnickou otázku: „Naším opravdovým národním „sportem“ je kritika EU, leč přispíváme dost k tomu, aby se situace měnila?“
Navíc politika některých předešlých vlád i předchozího prezidenta byla převážně taková, že jsme se začali vydělovat ze stěžejního evropského směřování. Dostali jsme se bezmála do pozice jakéhosi kverulanta, který sám sebe v konečném výsledku značně poškozuje.
Je proto zásadní změnou, že současná vláda a současný prezident zaujali vůči Bruselu a evropské integraci mnohem vstřícnější, přínosnější postoje.
Instituce, kterou zde zastupuji, tedy Senát PČR, se v rámci svých možností snažil předchozí negativistické politice čelit.
Hodně se dnes mluví o krizi důvěry občanstva Evropské unie v Unii samotnou, což není samozřejmě tvrzení bezdůvodné. Zásadní potíž, která ale z této konstelace plyne, je, že se tím otevírá prostor pro působení mnohých dravých politických demagogů. A těm se zdá být lhostejné, jestli svým konáním ohrožují existenci EU a hrozí nás vrátit do doby před jejím ustavením. Hlavně když nalezli pomyslnou „díru“ na politickém trhu.
Vzniká tím vlastně paradox. Proces evropské integrace byl totiž započat mimo jiné proto, aby se už nikdy v Evropě k moci neprodrali lidé těchto pochybných kvalit. Pokud však tomuto faktu nepřizpůsobíme své myšlení a jednání, nejsou vyloučeny ani velmi černé scénáře vývoje.
V dané souvislosti proto zdůrazňuji, že je nutné například důrazně čelit možnostem sociální radikalizace obyvatelstva, neboť v demokracii nemůže existovat politický smír bez smíru sociálního.
Ostří kritici Evropské unie nám jako hlavní problém evropské integrace servírují něco zpravidla docela odlišného. Podle jejich slov Unie ohrožuje národní suverenitu, místní kulturní zvyklosti a vůbec všechno národní. Nebo že je příliš sociální, ba socialistická. Přitom třeba v našem prostředí jde často o lidi, kteří v porevoluční době udělali maximum pro poškození tuzemské ekonomiky, přičemž kulturu otevřeně prohlašovali za něco zcela okrajového.
Těmto či podobným kritikům tak na jedné straně vadí údajná nebezpečí plynoucí z Unie pro jednotlivé národy. Na straně druhé ale zjevně nemají slůvka protestu vůči bezbřehé ekonomické globalizaci. Přitom právě ta je zásadním nebezpečím pro postavení samostatně existujících etnik a jejich státních celků.
Včera na Univerzitě Karlově jsem položila panelistům otázku – Co podle Vás ČR nemůže vyřešit bez EU – a co by si naopak měla ČR řešit sama. Zkuste si odpovědět.
Z toho, co jsem zde dosud uvedla, vyplývá, že v Evropskou unii pevně věřím. Kdyby totiž nic jiného, zdá se zjevné, že problémy, jež nám přináší dnešek, nejsou bez celku, jakým je EU, smysluplně řešitelné. Václav Havel mluvil o „vlasti vlastí“.
Dovolte, abych proto závěrem zdůraznila, že posledních deset let českého členství v Unii nebylo dobou ztracenou. Naopak. Byl to pro naši zemi jednoznačný přínos. Další vývoj záleží pak na nás všech. V EU jsme doma.
Ztratili jsme čas, ale žili jsme v historicky významné době a snad to další dekádu už dokážeme zúročit morálně, politicky, ekonomicky.
Herman Van Rompuy k tomu řekl:
„Evropa je místem, kde mohou země se společnými dějinami a sdílenou budoucností spolupracovat a žít svobodně a v míru“.
To je také naším bytostným zájmem.
Alena Gajdůšková, 1. místopředsedkyně Senátu PČR