Vzpomínkový pietní akt u příležitosti 45. výročí uctění památky padlých při okupaci Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968

21. srpna 2013, budova Českého rozhlasu, Praha 2

 

Vážené dámy a pánové,

s hlubokou úctou se skláním před těmi, kteří v Československu a zde u rozhlasu bojovali v roce 1968 za svrchovanost naší země a její svobodu, před těmi, kteří položili své životy za jednu z nejvyšších životních hodnot, za svobodu. Nechci ale znova pronášet to, co již zde bylo mnohokrát řečeno.

Dovolte mi proto věnovat můj krátký příspěvek člověku, kterého jsem si obrovsky vážila, příteli a kolegovi Jiřímu Dienstbierovi staršímu a dalším novinářům Pražského jara. Jiří Dientsbier patřil k těm novinářům, kteří v roce 1968 zřetelně ukázali, co je to svoboda slova. Jistě tušili, či věděli z vlastní minulosti, že se tato svoboda stává prvním cílem útlaku totalitního režimu. V roce 1968 se svoboda médií stala i cílem sovětských tanků. Příběh Dienstbierova kolegy v tehdejším německém vysílání Československého rozhlasu, pozdějšího velvyslance Františka Černého, vypráví o tom, jaký je význam svobodných médií. Německé vysílání ČRO bylo původně vlastně určeno k tomu, aby prezentovalo v západním Německu pokrok bolševického socialismu. V roce 1968 se však stalo rostoucí měrou zdrojem informací pro občanky a občany Německa východního. Úsměvná je historka o tom, jak František Černý komentoval z Karlových Varů Waltera Ulbrichta, představitele tehdejší NDR. Podstatně se tehdy zvětšila poslechovost tohoto vysílání ve východním Německu a předstihla poslechovost režimního rádia NDR. Ve východním Berlíně došlo dokonce k úvahám o rušení signálu Československého rozhlasu. I to je důkazem toho, jak důležitá je role médií pro občanskou společnost – dodnes je to pro mne motivace v debatě o významu medií veřejné služby.

 Svoboda médií byla jedním z podstatných výsledků Pražského jara, i když jen na krátkou dobu. Novináři a mezi nimi i Jiří Dienstbier, st. – pokračovali ve vysílání i po ovládnutí budovy rozhlasu z jiných studií. Jejich hlas přispěl k tomu, že sovětská invaze byla nejdříve fiaskem a proces takzvané „normalizace“ pak trval mnohem déle, než si vůdci států Varšavské smlouvy pod heslem „přátelské pomoci“ uměli představit.

 Vzpomínka na rok 1968 není jen pohledem do minulosti, ale také argumentem pro naše dnešní úvahy. Podstatný je vliv veřejnoprávních médií na možnost plné realizace občanských svobod. I to je odkaz oněch dnů, které si zde připomínáme.

Svůj Český rozhlas musíme chránit i dnes. Ztráta Rádia Česko, dědice BBC-Czech Section, převedením frekvence ke komerčnímu sektoru a převod této aktivity spolu s Českým rozhlasem 6, bývalou Svobodnou Evropou, na zatím omezený Rozhlas Plus, který vysílá jen na středních vlnách, je ochuzením informační základny našich občanek a občanů. Přitom řada novinářek a novinářů, kteří vysílali na vlnách Svobodné Evropy, BBC-Czech Section mnebo Deutsche Welle jsou skutečnými osobnostmi a mladé generaci novinářů příkladem.

 Dámy a pánové,

v tradici zmíněného historického vývoje, v tradici těch, kteří v roce 1968 pochopili, jak důležitá je nezávislá veřejná informovanost, kteří této věci sloužili, i když věděli, že to není cesta ke kariéře, vidím i dnes výzvu: Výzvu k zachování všech možností sebeurčení občanské společnosti, která bez svobodných a nezávislých veřejnoprávních médií prostě nemůže fungovat.

Díky statečným z roku 1968, díky všem, kteří brání skutečnou svobodu i dnes. Svobodu nejen pro kmotry a jejich kmotřence, ale pro každého jednoho člověka v této zemi.

Děkuji Vám. Díky.