A. Gajdůšková: I „dohodáři“ si zaslouží ochranu a pomoc

Kdo „odnesl“ jako první lockdowny a koronavirovou ekonomickou krizi? Samozřejmě ti, kdo neměli klasický zaměstnanecký poměr, ale dohody o pracovní činnosti nebo o provedení práce. Jejich ochrana byla v podstatě nulová.

A to nejen ochrana před „propuštěním“ či přesněji v daném kontextu před ukončením vztahu s podnikatelem nebo firmou. Protože o dohodách a dalších právních vztazích, které upravují prodej práce, není v podstatě žádná evidence, tak se objevil problém, jak vlastně těmto lidem může pomoci stát, když jaksi není „na základě čeho“. Zaměstnanecký poměr je jasný, je evidovaný, v podstatě jde o registrovanou smlouvu (zaměstnavatel má povinnost smlouvu ohlásit na sociálním zabezpečení a tak dále). U „dohodářů“ nic podobného není.

Je třeba se z toho poučit. Aby bylo v této věci jasno. Sociální demokracie obecně podporuje především klasický zaměstnanecký vztah, který je detailně definován zákony a ve kterém má pracovník zajištěnu poměrně značnou míru jistot. Avšak je třeba vzít do úvahy, že je zde volnost smluvních vztahů a že nelze bránit svobodné vůli podnikatele a pracovníka v tom, aby si mezi sebou zvolili kteroukoliv z možných právních forem. Konec konců volnost takového vztahu může být nejen vynucená ze strany zaměstnavatele, ale v dobách „ekonomického míru“ také chtěná ze strany zaměstnance. Jenže když nastane krize, a zvláště, pokud jde o tak mimořádnou událost, jakou je pandemie, dramaticky převáží nejistoty.

Proto jsem po konzultacích s ministerstvem práce a sociálních věci podala pozměňovací návrh k novele zákona o mimořádném příspěvku zaměstnanci při nařízené karanténě. V podstatě jde o jednoduchou věc. Byla by zavedena povinnost zaměstnavatelů ohlašovat nástup do zaměstnání u lidí, kteří vykonávají práci na základě dohody o pracovní činnosti nebo na základě dohody o provedení práce a – to je podstatné – ať jsou nebo nejsou účastni nemocenského pojištění.

Obvyklá námitka, kterou slyším, je „zase administrativa“. Na to odpovídám, že podnikatele a firmu tato povinnost zatíží minimálně. Pokud má firma i klasické zaměstnance, tak naprosto nijak nad rámec standardu, který již mají vyzkoušený.
Další námitka zní: „A musí to být teď? Nemáme jiné starosti?“ Samozřejmě máme spoustu jiných a nepochybně podstatně větších starostí. Ale je to věc, která dělá problém právě nyní, v době krize. I tak je tam zakotven jakýsi čas na to, aby se opatření mohlo zavést v praxi. Nevíme, jak dlouho se s pandemií budeme potýkat. Má smysl se tedy do toho pustit nyní. Ostatně to hlavně není žádný zásadní a mimořádný zásah do systému.

Obvyklý politický útok zní: „Zneužíváte kovidovou krizovou situaci k zavedení další regulace“. No, především není zavedena žádná regulace. Není omezeno svobodné právo smlouvy, nejsou omezeny možnosti vztahů, jaké mohou mít pracovníci s podnikateli. Jde jenom o evidenci smluv. A hlavně – ani pracovníkům nevzniká žádná nová povinnost.

Je třeba vidět cíl, jaký to má. Pokud například po schválení a po účinnosti tohoto opatření nastane nějaký návrat koronaviru nebo dojde k velké krizové situaci, která bude znamenat masivní „výpovědi“ (které ale nejsou skutečné výpovědi) a „dohodáři“ přijdou o práci, pak bude možné na základě evidence definovat snadno a rychle podmínky pro pomoc ze strany státu. Tedy to, co nám hlavně loni, ale i letos, strašně chybělo a kde stát tápal. Ne kvůli neschopnosti, ale prostě proto, že nebyly informace, o které by se mohl opřít a ze kterých vycházet.

Já myslím, že je třeba to napravit a že to zase nebude vyžadovat takové mimořádné úsilí a porci času. Užitek ale nastane zjevný.

autor: Alena Gajdůšková
zdroj: iDnes.cz, 23. 2. 2021 odkaz: ZDE