• slide
  • Vítejte na mém webu

101 let. A pořád je co slavit. I tmelit

Tentokrát nemá republika superkulaté výročí, jako byla loňská stovka. Nicméně sto a jeden rok má také jistou dávku mystiky či přitažlivosti. A může být zajímavé se takhle s jednoletým odstupem kouknout na to loňské hemžení.

Jedna věc mi na stovkových oslavách připadala opravdu zajímavá a fajn. Že to nebylo zběsilé radostné „národ nade vše“ nebo „všechno bylo krásné“. Ty oslavy a diskuse, které se kolem odehrávaly, byly uměřené a objektivní – pokud tedy tváří v tvář podobným historickým událostem vůbec nějaká objektivita existuje.

Chci tím říci, že jsem v tom ohlížení cítila hodně chuti dívat se na minulost jako na zdroj hlubokého poučení a vědomostí, především možná vážných varování. Pro mne není žádným ponížením vzniku našeho státu, pokud si připomeneme i to, že část území mladá republika obsadila vojensky (a to nemalou část), že jsme v prvních letech válčili s Polskem a Maďarskem, že národnostní politika země nebyla vůbec ideální, že první hodiny a dny státu byly provázeny ničením, rabováním, někdy i násilím, že se v nových poměrech na mnoha místech dařilo antisemitismu a stát téměř od prvních dnů musel řešit nejen vyvěšování vlajek a hraní hymny a řadu radostných věcí, ale také pogromy.

Samozřejmě s námi žije mnoho lidí, pro které i jenom připomenutí těchto doložených faktů znamená útok na základy republiky. Za ně škoda. Pokud by si připustili, že zrod této země byl dosti hektický a že při něm skutečně nebylo všechno zalité sluncem, mohli by si v historii najít řadu paralel a poučení pro dnešek.

Vždyť, a to je hlavní a důležité pro dnešek a bylo by dobré si to připomenout při každé oslavě vzniku země, mladý československý stát byl na svou dobu velmi demokratický, liberální, spravedlivý, zaručoval svým občanům široká práva. Máme být na co hrdí.

Druhá věc, která stojí za pozornost: zamysleme se nad tím, co se stalo za ten čas mezi výročími 100 a 101. Mám bohužel pocit, že to byla doba přešlapování, permanentní krize, že jsme v těch dvanácti měsících neřešili v podstatě nic optimistického. Spíše naopak. Ten společenský nelad, nesoulad skupin se mi zdá spíše růst. A není to jen pravice – levice nebo Babiš – ostatní, bohatí – chudí, zadlužení – nezadlužení či dlužníci – věřitelé. To napětí, mám pocit, roste i v takových dichotomiích, jako mladí – staří. A to je již skutečně strukturální problém. To by nás mělo varovat. Ekonomicky se nám stále daří, ale společensky je to spíše opačné.

A tak se musíme každý sám sebe ptát, zda jsme schopni s tím něco udělat.

Mnoho z nás má tendenci propadat iluzi (také se mi to občas stává, také s tím bojuji), že většinu problémů lze vyřešit rázným, dynamickým a jednorázovým krokem. No ano, není to pravda. Většinu problémů lze totiž vyřešit pouze soustavnou, drobnou, ale o to usilovnější prací. Bez ironie: Masarykovskou prací.

A jestli s rozdělením společnosti na dvě nebo víc téměř nesmiřitelných částí lze něco udělat, tak to „NĚCO“ musí být založeno na soustavné a neutuchající činnosti. Nikoliv na nějakých „hurá akcích“.

Tak to si letos říkám při oslavách 101. výročí samostatného státu Čechů a Slováků. Je co slavit. A také je co v tom našem státě tmelit, spojovat, dávat dohromady. Přeji vám všem krásný 28. říjen a doufám, že příští rok si budeme všichni lépe rozumět a budeme se lépe chápat.

TWITTER @GajduskovaAlena