Evropa jako mírový projekt

8. 5. 2013 / Všichni jsme slyšeli od rodičů, jak těžká byla jejich situace ve válce. Víme, kolik zmizelo za okupace sousedů, víme také, jak vypadala situace těch, kteří chtěli brutálnímu systému oponovat. Všichni se těšili na konec války. Ten však měl v Evroaspě dvě strany.

Na té naší bohužel nedošlo ke krokům vedoucím do nové Evropy. Zato jsme pak po leta nashromáždili množství vlastních zkušeností, korigovali jsme představy o nových zítřcích, zbavovali se vlastní naivity, což vše dnes, po roce 1989, patří k našemu vlastnímu zásobníku argumentů, proč kontinent sjednocovat.

Američané nepřijali plán ministra Morgenthaua, vyřešit tzv. německý problém kantonizací země a potlačením jakéhokoli průmyslového rozvoje. Prosadil se George Marshall a ten místo rozdělování spíše spojoval. Zahrnul Německo do svého plánu na obnovení Evropy, čímž myslel hospodářský rozvoj. Řešil ovšem také otázku, jak zamezit tomu, aby evropské mocnosti, tehdy již jen středního rozměru, nevpluly po třetí do vzájemného konfliktu, který vždy znovu musel řešit americký zásah – s tolika ztrátami na lidských životech a nutností soustředění hospodářství na válku.

Marshallův trik byl jednoduchý. Požadoval po Evropanech integraci, což samozřejmě byla i idea těch, kteří si již dříve uvědomili, že v globálním kontextu malé evropské státy nebudou mít patřičnou váhu. U nás jsme se koncem čtyřicátých let doslechli a dočetli hodně o suverenitě. Tento trik dnes nepoužívají jen dnešní komunisté, ale také zdánliví liberálové, kteří často poplašně troubí na varující roh – prý máme národní zájmy, které jsou se zájmy kontinentu v konfliktu.

Když se vrátíme do konce čtyřicátých let, objevíme několik impulzů, které vedly k integraci západní Evropy. Američané stále znovu zasahovali do evropských záležitostí. Měli zde samozřejmě vojsko a to zde zůstalo kvůli novému rozdělení světa. Ale politicky stimulovali evropské země k další integraci. Kdo je členem NATO, kdo produkuje techniku – i tu zbrojní – ve společných firmách, ten už nemůže sázet na boj se sousedem. Zní to jednoduše, ale je to logické: Tzv. „dědičné nepřátelství“ mezi Němci a Francouzi pomalu zmizelo.

A my jsme byli jinde. Ve Stalinově závěsu jsme skloňovali slovo suverenita, samozřejmě slovo prázdné. Krmili nás bojovnými hesly o imperialistech, zavírali nám opět sousedy a vyvíjeli ideologické poučky. Náš vstup do Evropy se opozdil o desítky let. Proto si každý rok během výročí konce války připomínám nejen její oběti, ale i dobu po ní, která nás stála mnoho. A kolik lidí bylo posléze obětí obou period! Naše účast na evropském dění je výsledkem konce války a prozření, i když to naše mělo velké zpoždění.  Vzpomínejme tedy na tragédie, připomínejme si oběti, ale pomysleme i na to, co následovalo po válce. Tak si snad budeme umět vážit i evropské integrace, onoho procesu na začátku podporovaného americkými osvoboditeli a inspirátory. Diskutujme o tom, jak pojmout suverenitu, aby to nebyla ta Gottwaldova. Pak vydechneme a pochopíme, jak tragická byla válka, ale také poválečné období, které u nás rozvoj lidských práv a svobody pozdrželo o desítky let. Važme si toho, že dnes patříme ke společenství, které na integraci kontinentu s povědomím minulé tragické periody začalo pracovat již koncem čtyřicátých let.